S Monikou Remešovou jsme se poprvé setkali v únoru 2024 po zveřejnění rozhovoru, který poskytla českým Novinkám.cz. Po přečtení článku jsem ji okamžitě kontaktoval, protože už z článku bylo jasné, že nejspíš nebydlí daleko od nás. Mimo to mě napadlo spousta doplňujících dotazů například ohledně řeznických soutěží. V té době jsme žili v domě s našimi pronajímateli ve městě Tauranga poblíž Papamoa Beach. Sešli jsme se nejdřív u kávy, nicméně spousta řeznických témat je spíš k pivu, kam jsme se přesunuli posléze. Pěšky to od našeho domu k Monice bylo přesně čtyři minuty pěšky, což byla neuvěřitelná náhoda, na kterou jsme přišli až poslední týden našeho pobytu v Tauranze. Nahrávky rozhovoru mají díky několika setkáním kolem třech hodin čistého času čili strukturování a sepisování rozhovoru se proto trochu protáhlo.
Protože nechci opakovat rozhovor z Novinek a chci se zaměřit víc na konkrétní podniky a Tvůj řeznický příběh, zeptám se přímo. V jakém masokombinátu jsi měla první řeznickou zkušenost a jaké to bylo?
Bylo to AFFCO v Rangiuru tady kousek od Taurangy. Potřebovala jsem stabilně placenou práci, tak jsem se tam na doporučení kamarádky nechala zaměstnat na baličce. Pět dní v týdnu na 10-12hod za minimální mzdu děláš jeden pohyb celý den. Přestávky během směny jsou 3x15min, hrozně mě to nebavilo. Když jsem viděla celý den jen tu krev na rukou, říkala jsem si, že se ze mě snad stane vegetarián.
Jejda, a proč se nestal?
Zaprvé si člověk zvykne na všechno. Navíc jsem pak začala šplhat o levely výš, takže to začalo být zajímavější a lépe placené. Levelů je v AFFCO celkem 5. Nejvyšší level 5 je na pásové pile a bourá celá jatečně upravená těla (JUT). Jednotlivé partie řezníkem levelu 5 pak jede k dalším řezníkům na lince, kteří je bourají dál. Prvních šest týdnů bylo hlavně o tom zatnout zuby a nestěžovat si, i když tělo mě bolelo neskutečným způsobem. Když jsem tam začínala, za 10-12hod směnu to vycházelo cca na 300 jehněčích JUT na osobu. Když jsem odcházela, na bourací lince nás bylo 7 a dělali jsem 500-600 JUTů za směnu. Na každý JUT jsme měli 2,5 minuty. Vše jsme kostili ve visu. Triko jsem měla propocené každé dvě hodiny. Postupně jsem se posouvala o levely výš s tím, že jsem končila na levelu 4. Nakonec jsem chtěla zkusit přejít na jatky, abych nabrala zkušenosti i z porážky, ale zradily mě karpály. Spala jsem s rukama zkříženýma jak v rakvi a v práci se to snažila nedat najevo. Manažeři se toho ale všimli a začali mě přesouvat zase na nižší levely za méně peněz. A to ani nemluvím o dvakrát vykloubeném loktu. 🙂
V rámci rozhovoru pro Novinky.cz jsi taky zmiňovala měření ostrosti nože. Jak to kontrolovali?
Oni upevní nůž do takového držáku, který řeže od střenky až po špičku a vyhodnotí ostrost od 1 do 10. Minimální ostrost pro to, abys prošel, je 7. Ostřící zařízení je pro většinu řezníků klasický brousek a ocílka, žádné brusky. Pouze chlapi u vykrvování na jatkách měli privilegium používat takovou automatickou mašinu, která to za ně naostří. Každý řezník měl až 4 nože pod svým osobním číslem, takže když při namátkové kontrole nožů, která obvykle probíhala jednou týdně, zjistili, že je Tvůj nůž pod 7, měl jsi problém. Ostrost nože je ale nezbytná pro dosažení výsledků, proto to kontrolují. S tupým nožem nerozhodíš do 5 minut hovězí zadní čtvrť, že ano.
To je teda mazec. 🙂 Máš nějakou rodinnou tradici v řeznickém oboru nebo jsi první v řadě?
Nemám. Rodiče jsou zbrojaři. Chtěla jsem být hasičkou, ale nakonec jsem se rozhodla pro studium na stavební průmyslovce a stavební fakultě.
Ty patříš do skupiny těch backpackerů (baťůžkářů), kteří tady na Novém Zélandu zůstali, když přišel COVID-19. V jaké fázi Tě tady vlastně virus zastihl?
Tou dobou jsem na Zélandu byla už rok a půl. V AFFCO jsem se dozvěděla, že kdybych si udělala novozélandský výuční list na řezníka, snadněji pak mohu získat práci v Austrálii, Japonsku nebo Norsku. Dokonce tam jezdili náboráři z těchto zemí a oslovovali ty nejlepší chlapi, jestli by o takovou zkušenost v zahraničí neměli zájem. Testovali si je, za jak dlouho naostří nůž, namátkou jim kontrolovali ostrost nože v pouzdře a podobně. Nicméně, Japonsko a Norsko jsou moje vysněné země, takže jsem se pro tu myšlenku nadchla a nechala se zaměstnat u soukromníka, u kterého jsi pak shodou okolností žádal o práci i ty tady v Tauranze. Na Zélandu to funguje tak, že se učíte na řezníka už jako zaměstnanec daného podniku. Ten soukromník už je od ledna 2024 trvale uzavřen, ale buď rád, že jsi tam tehdy nešel. To pro mě byla velká facka. Nicméně aspoň jsem se díky fajn kolegům tam odtud dostala do supermarketu PaknSave tady v Papamoe, kde právě Apprenticeship (učňovský obor – Řezník) finišuji.
V PaknSave Tě tedy zachránili z extrémních pracovních podmínek a začala jsi se učit od základu řemeslo?
Nastoupili jsme ještě s jedním klukem do učení ve stejnou dobu. Protože jsem baba, zase mě automaticky šoupli na baličku. Sakra! Protlačovali toho kluka na bourárnu, i když jsem viděla, jak to prasí. Po čase jsme se konečně začali střídat. Snažil se mě pořád dohánět a zprasil u toho ještě víc masa než předtím. Zatímco já už jsem si ostřila nůž a měla jsem hotovo, on se uřícený doháněl skluz. Klučinu pak přeřadili na baličku a já jsem šla na bourárnu. Jsem v posledním ročníku, ale momentálně mám na starosti komplet bourání hovězího pro PaknSave Papamoa. Jsem moc spokojená, práce nám odsýpá, i když objem masa v PaknSave je taky obrovský, hlavně co se steaků týče.
Jak to bylo s tou slavnou řeznickou soutěží ve městě Hamiltonu, kde jsi uspěla?
V průběhu času v PaknSave se nám změnil manažer řeznictví a s ním jsme se dohodli, že bych to měla zkusit v soutěži Apprentice Butcher of the Year. Vsadili jsme se s řezníkem Anthonem z Aucklandu, kdo bude mít lepší skóre. Začala jsem trénovat se supportem řezníka Corey White, který je mimo jiné reprezentantem národního týmů řezníků Nového Zélandu Hellers Sharp Blacks. Díky tomu, že mi dělal mentora v rámci soutěže, jsem překopali kompletně mé plány ohledně soutěžního pultu. Ze strohého masného pultu se stal načančaný artisan pult.
Jak tady vlastně probíhá závěrečná zkouška učebního oboru?
Testy z anatomie, čistoty práce, zákony ohledně zpracování masa a hygieny. Vše je písemně a koná se to v Aucklandu. Připravují Tě na práci řezníka přes manažera řeznictví až po třeba potravinářského inspektora. V průběhu studia v podstatě pracuješ a učebnice moc řešit nemusíš.
Tvůj plán do bližší budoucnosti je tedy přelet na řezničinu v Japonsku/Norsku nebo je pravda, že se chceš vrátit do Čech a budeš šít kroje?
Je to pravda. Poslední dobou opravdu cítím, že už bych chtěla domů. Chybí mi rodina, kamarádi nebo třeba i lyžování v Itálii. Nicméně díky výučnímu listu i absolvování soutěže budu mít dveře otevřené i do zemí jako Japonsko nebo Norsko, kdyby náhodou. Kroje už jsem dělala předtím a u nás na Slovácku to má ohromnou tradici. Doufám, že se mi to podaří, ale chtěla bych to dělat.
A to chceš s řezničinou doslova seknout?
Chtěla bych se naučit domácí zabíjačky a pomáhat někomu v menším řeznictví třeba. Naučit se český styl řezničiny a porovnat si tak ty vědomosti z oboru odsud s tím co je doma. Novozélanďani by mě také chtěli do teamu, který bude soutěžit na řeznické „olympiádě“ World Butchers‘ Challenge v Paříži v březnu 2025, ale já bych popravdě spíš chtěla soutěžit za Českou republiku se supportem a mentoringem Nového Zélandu.
Chtěla bys mít svoje řeznictví doma ve Veletinách?
Spíš to teď vidím na soukromé krejčovství popravdě, ale moc ráda bych v soukromém sektoru řeznictví někomu pomáhala.
Na co se nejvíc těšíš po pěti letech života na Novém Zélandu domů na Moravu?
Kromě rodiny na dentální hygienu a na to, že si odpočinu a vše si dobře promyslím. :))
Zrovna jsem se nedávno pročítal podrobnosti o soutěži v Paříži, abychom se tam jeli podívat. Český support pořešíme, na Tobě je zařídit ten novozélandský. Na zdraví a na řeznické soutěže! (15.2.2024)
Konverzace mezitím odbočila k hodnocení novozélandského piva, které popravdě stojí dost peněz, ale jinak za moc nestojí. Správná pivní atmosféra nás všechny hnala do různých řeznických témat, které se těžko korigují do struktury psaného rozhovoru. Teď už ale mohu říct, (psáno 14.4.2024) že účast České republiky na mezinárodní soutěži v Paříži je na dobré cestě.
Počet komentářů: 0