V červenci 2021 jsme si s Klárkou usmysleli, že bychom měli vyrazit na naší první dovolenou do zahraničí. Vybrali jsme si proto klasický termín kolem svátků 4. a 5. července a prst zapíchli v mapě do oblasti Toskánska. Po chvilce nadšení následovalo prozření, že jsme si vybrali nejhorší termín, a to nejen z hlediska organizace práce v Angusfarm, kde jsou naopak červencové svátky a začátek prázdnin jedním z nejvytíženějších období. Také začínají prázdniny a hemží se to všude kulturními akcemi doprovázenými živou hudbou. Tím tedy objasňuji fakt, že naše dovolená byla vměstnána do mezery mezi svátky a mezi koncerty kapely Brass Avenue, které jsem součástí. Nemluvě o tom, že jsme tou dobou rekonstruovali byt a naše náklady na cestu tedy musely být minimální.
Přes všechny překážky jsme s velkou slávou vyrazili mou milou Lagunou značky Renault v pátek 2. 7. večer směr Itálie. Jeli jsme celou noc a okolo sedmé ranní jsme se přikodrcali na místo určení. Parkoviště u startu tracku na jezero Sorapis v Dolomitech. Krpál k jezeru jsme po noci strávené za volantem vysupěli a pokračovali dál v krasojízdě směr Vernazza až ke slavné Pise. Další zastávkou byla třeba známá chemicky bílá pláž Spiaggia Libera, smrdutý potok Bagni di San Filipo, městečko Montepulciano, Chiusure, Siena nebo San Gimignano. Mezitím jsme samozřejmě taky různě spali a jedli, přičemž většinu zastávek měla na svém bucket listu Klárka. Já jsem se kochal jízdou italskou krajinou a těšil se na poslední zastávku u slavného řezníka Daria Cecchiniho, o kterém jsem tolik slyšel, a dokonce jsem se ho pokoušel před covidem kontaktovat kvůli případné stáži.
Protože jsem se na návštěvu Antica Macelleria Cecchini opravdu těšil a chtěl jsem, abychom si to užili co nejvíc, rozhodl jsem se na poslední noc zarezervovat ubytování rovnou u sestry řezníka Daria (Marii Cecchini) a užít si toskánské hovězí a červené víno v jedné z jeho věhlasných restaurací naproti od řeznictví.
V pátek 9. července jsme v nádherném, za to velmi parném dni dorazili do malebného městečka Panzano in Chianti v srdci Toskánska. Kromě vcelku nepodstatných zastávek ve vinicích vedly naše kroky do úzké italské uličky lemované tradičními domy s okenicemi a balkónky do ulice. Před stylově červeno-bíle pruhovaným domem to švitořilo znatelně víc oproti ostatním domům.
Návštěva řeznictví proběhla v přátelském duchu, ale vzhledem k úrovni mojí angličtiny a tak trochu i jazykové vybavenosti Daria jsem si z rozhovoru zapamatoval hlavně jeho větu:
„My speciality is beef.“
U řezníka Daria se potkávají milovníci jídla, a masa zvlášť, z celého světa. Hned vedle mě v obchodě hltal atmosféru obchodu se slavným oltářem ve zrárně masa polský řezník. Potkali jsme tam řadu amerických nebo hispánských cestovatelů, zkratka světovými jazyky se to tam jen hemžilo. Trochu mě překvapilo, že řeznictví zná tolik turistů. Až tam jsem se dozvěděl, že je to způsobené zejména povedeným natáčením pořadu Chef’s table na Netflixu, kde je o Dariovi a jeho řeznickém a životním příběhu natočen celý díl. Vřele doporučuji osobní návštěvu řeznictví i shlédnutí seriálu na Netflixu.
Řeznictví je plné nejrůznějších upomínkových předmětů a zajímavých věcí, kterými se pobavíte. Popravdě je to ale hlavně vstupní brána pro hosty restaurací a místem pro setkávání, kde vám beze ptaní nalijí sklenku červeného a zeptají se jak se máte, ať už jste kdokoli. Kdo by čekal fronty u pokladny a upocené prodavače, je na omylu. Business se děje v restauracích naproti, kam jsme se těšili posléze.
Bylo brzké odpoledne, takže jsme se rozhodli nakoupit dárková vína v místní samoobsluze, dojet se nechat ubytovat k Marii Cecchini a vydat se na slavnostní večeři. Ideální zakončení naši první zahraniční dovolené, ne? Nutno podotknout, že druhý den, tedy sobotní ráno, kolem páté hodiny ranní jsme měli v plánu opustit Toskánsko a jet směr Znojmo, kde jsem v sobotu od 21:00 měl koncert s kapelou Brass Avenue. Za tento odvážný a částečně riskantní plán jsem byl předem kritizován některými členy kapely. V ten moment jsem kritiku nebral jako oprávněnou a v podstatě s tím poslal některé členy kapely do patřičných míst.
Po nákupu v samoobsluze jsme nasedli jako obvykle do auta a chystali se popojet cca kilometr a půl zmíněnou uličkou kolem řeznictví do ubytování. Po zmáčknutí tlačítka Start se však rozblikaly snad všechny kontrolky, které Laguna měla k dispozici a palubní deska začala vypadat spíš jako pouťová atrakce. Po velmi ztuhlém zařazení jedničky se auto sice rozhýbalo, ale začalo vydávat více než podezřelé zvuky chrčení a rachtání. Když se ke všem podivným zvukům začaly v kopcovité uličce Daria Cecchiniho přidávat i kouřové efekty motoru, Klárka opustila vůz a zůstal jsem s Lagunou sám. Moje odhodlání bylo dojet na místo určení za každou cenu a tam to vyřešit.
Chrčení a rachtání motoru francouzského auta si v italské uličce získalo takovou pozornost, že mi k okýnku přispěchal důchodce s hůlkou, který se mi italsky snažil povědět nejspíš to, že mám rozbité auto, ať si dám pozor. Grazie mille! 😀 Mezitím co jsem se krokem posouval k zadané adrese, Klárka už byla v kontaktu s paní Marií, které celá situace začala dávat smysl hned v momentě, co za horizontem zahlédla kouřové a zvukové signály dieselového motoru 2.0 TDI.
„That’s our car and my partner!“, potvrdila Klárka domněnku paní Marii.
„Si si, uno momento!“
Když nám sestra Daria Cecchiniho volala na pomoc jejich automechanika Riccarda, začalo mi docházet, že se některým členům kapely budu muset omluvit a hlavně, že do patřičných míst můžu poslat maximálně sám sebe.
I když naděje je krásná věc, bylo mi jasné, že když nám v pátek v pět odpoledne odtáhne italský mechanik auto do servisu, v sobotu v pět ráno ho zpět nedostaneme. Riccardo mi moji myšlenku potvrdil a rozvinul ji do úvahy o závadě. Díky tomu, že jsme narazili právě na Riccara přes řezníkovu sestru, jsme se dozvěděli naši situaci ještě tentýž den, což bylo ohromné štěstí. Dle slov Riccarda bude Laguna pojízdná druhý den odpoledne.
To vše se událo během dvou hodin včetně telefonátu klukům z kapely nebo českému automechanikovi Standovi ohledně jeho úvah o závadě. V šest večer bylo vše za námi a my jsme stáli před řeznictvím připravení vše spláchnout dokonalým červeným vínem a zajíst výborným jídlem. Dario byl ještě v obchodě a protože o naší situaci stejně jako celá ulice věděl, nalil nám sklenku hned jak nás zahlédl.
Jídlo bylo perfektní, víno jakbysmet! Druhý den jsme si krásně popovídali s Marií a užili si nádherné slunečné ráno v Panzano in Chianti. Mimo jiné jsme si například v rámci čekání na opravu auta dali oběd ve food trucku Daria Cecchiniho. Zhruba ve 14:00 jsme dorazili do opravny, kde nikdo nepracoval. Prý polední siesta a servisák Riccardo, že jel pro náhradní díl. Půjčili nám Fiata Punto, abychom si dojeli pro věci na ubytování a mohli vyrazit směr Znojmo rovnou z opravny. Kolem 17:00 volá Riccardo, že můžeme jet. Řemenice hnací hřídele a díky sbíhavosti kol sjeté levé přední kolo na dezén. Řemenice nás tedy zachránila od pravděpodobného bouchnutí pneumatiky na cestě do Znojma.
V neděli nad ránem jsme přijeli do Znojma, kde kluci z kapely ještě dřímali na ubytování. Koncert jsem samozřejmě nestihl, ale zaskočil mě tam skvělý Venda Hloušek. Po minimálním spánku ve Znojmě jsem Klárku nechal odjet opravenou Lagunou domů a nasedl jsem do kapelové dodávky, kterou jsme se kodrcali k další štaci na Smetanovu Litomyšl. Domů jsem se dostal v neděli večer a když jsem v pondělí ráno jel Lagunou do práce, nevěřil jsem tomu, co jsme to zase zažili za haluz.🙂
Počet komentářů: 0