„Každý poslední víkend v únoru se v Srbsku v obci Turija u Srbobranu koná věhlasný festival klobás!“
Tuhle větu jsem si zapamatoval z rozhovoru s jakýmsi zákazníkem Našeho masa hluboko před rokem 2023. Každý rok jsem to ale buď prošvihl nebo mi do toho něco skočilo. Až jsme se takhle jednoho krásného večera na podzim 2022 setkali s Martinem a Jituš Švehlovými a po krátké dohodě získali parťáky, kteří byli ochotni společně se mnou a mojí Klárkou tenhle podivný výlet podstoupit.
Začali jsme plánovat cestu a rozhodli se, že když už pojedeme přes Maďarsko, zastavíme se v Szegedu, holky vezmeme na drink a na szegedín a mezitím s Martinem alias @reznikuvsyn prozkoumáme podnikovou prodejnu slavné uherákové firmy Pick, kde můj praděda Karel více než 100 let nazpět získal tajnou ingredienci do uheráku Panuška (viz. článek historie na blogu ).
S politováním musím všem fanouškům uherského salámu doporučit, aby tam nejezdili, protože by byli zklamaní stejně jako my. Podniková prodejna sice existuje a jsou tam k vidění všelijaké variace slavného salámu. Pult je ale daleko za slovem výstavní, brizolitové budovy a celý ošuntělý komplex fabriky nebudí nijak velkou pozornost a z Muzea se stala jakási taneční škola, takže o salámu si tam člověk ani nic nepřečte. Fotku u betonové dominanty s nápisem Pick jsme si ale ujít nenechali.
Udělali jsme si tedy aspoň zásoby Pick do housky na další den a vyrazili do šumu Szegedu, což už dopadlo o něco lépe. Szegedínský guláš jsme dostali perfektní, alkoholu tak akorát a taxikář Uberu přijel za naprosto standardní cenu v Bentley, který mělo dvousedadla proti sobě, stoleček a ještě blikalo a hrálo nějaký devadesátkový pecky. 
Srbsko maďarské hranice nám ukázaly, z jak drsných a extenzivních podmínek pochází Mangalica a jak se stálo na hranicích na cestě do Jugoslávie za dob normalizace. Už tam jsme si uvědomili, že jedeme vstříc poněkud nestandardnímu dobrodružství.
Naše cesty vedly velice plochou krajinou až do středu Srbska do vcelku milého městečka Srbobran. V podstatě okamžitě jsme nalezli místní řeznictví Matijevič a koupili malou svačinu, přičemž jsme s potěšením zjistili, že srbštině se dá rozumět, jen se to nedá číst (pokud náhodou nepoužijí latinku).
Festival Kobasicijada v Turiji pár kilometrů od Srbobranu probíhá od čtvrtka do neděle. Naše rozhodnutí bylo strávit na místě pátek odpoledne a sobotu jako hlavní den programu, kdy se prý bude vyrábět klobása tak dlouhá, že to svět ještě neviděl. Místní festival je již mnoho let evidentně srbskou národní chloubou, protože do naprosto tuctových ulic obce se sjíždí doslova autobusy Srbů a Srbek z celé země.
Do centra dění jsme dorazili kolem čtvrté odpolední. Při procházkou hlavní ulicí akce, v jejímž prostředku bylo postaveno pódium a jeden pouťový stan, jsme vídali všelijaké pohledy. O dost nepříjemněji se samozřejmě cítily dívky, s mým skoro srbským vzevřením jsem celkem zapadal. Mimo pohledů a stánků s klobásami, špeky a všelijakým většinou fermentovaným a suchým zbožím, jsme si všimli i prodejců hrnků s Vladimírem Putinem nebo dealery běloruských traktorů a ruských aut. To je popravdě v den výročí roku od začátku rusko ukrajinské války poněkud šokující zážitek (t.č.24.2.2023).
Byli jsme tam ale přece jen kvůli jídlu a řemeslu, takže jsme si neváhali poručit místní fast food kobasicu a pljeskavicu v housce s přílohou Nabersisám, pak tradiční čevapi s bramborem a hrnky s Vláďou i dealery mašin jak z jiného století jsme nechali plnit svou úlohu.
Zajímavostí je, že Srbové za klobásu kobasicu považují jen naraženou syrovou klobásu, kterou opečou na ohni a servírují do housky nebo na tácek s všelijakými přílohami a saláty dle chuti. Stejným stylem servírují pljeskavicu, což je vlastně karbanátek. Čevapi neboli čevabčiči je podobný styl úpravy, jen jsou podávány s bramborem. Za studena pokrájí spíš fermentovanou čabajku či špek, a to nejlépe z tučné Mangalice.
Ubytování jsme měli ve městě Novi Sad asi 45 km jižně od Turiji. Předměstí se neslo v podobně srbském duchu jako do té doby. Je ale fair říct, že návštěva centra Novi Sadu nebyla nijak nepříjemná, ba naopak jsme se utvrdili v tom, že Kobasicijada je echt srbský venkovský event.
Vyspali jsme se na to do růžova a ochutnali pár místních lagerů jménem Jelen. Přes noc se festival nijak zvlášt neproměnil, jen u pódia bylo rušněji a mělo se schylovat k soutěži a hlavně exhibici s nejdelší klobásou. Po tradičním obědě čevapi s bramborem a hořčicí jsme našli vchod do místní zřejmě školní tělocvičny, kde jsme s úžasem zjistili, že ta slavná soutěž týmů o nejlepší klobásu probíhá v té absolutně neoznačené budově, před kterou v zákrytu popelnic porotci opékají vzorky k hodnocení.
Tam jsme se opravdu necítili nijak zvlášť vítaní a po podivném rozhovoru Klárky s místním fotografem a rusofilním žurnalistou, jsme se rozhodli vrátit k pódiu, kde startovala show nejdelší klobása. V reálu to vypadalo tak, že přijel traktor s valníkem, na který 4 chlapi v zástěře motali syrovou klobásu dokola a hrdí Srbové a Srbky stáli u valníku frontu na fotku. Bohužel nával lidí byl tak velký a zrovna se tak rozpršelo, že jsme z toho žádnou kloudnou fotku neulovili.
Musím říct, že jsem strašně rád, že jsme nápad navštívit srbský klobásový festival nakonec zrealizovali a viděli. Potvrdilo se nám totiž, jak málo stačí pro to být na něco hrdý, a že bychom mohli být na české tradice, nejen v řeznickém oboru, více hrdí. A bohužel jsme také viděli naživo, jak nebezpečný je ruský vliv v zemích, kde není pevné demokratické ukotvení…
Počet komentářů: 0