Když jsme se s moji Klárkou na sklonku roku 2022 rozhodli, že vycestujeme na Nový Zéland, moc jsme toho o zemi naproti přes zeměkouli nevěděli. Vlastně jen jedno bylo jisté. Že poletíme přes Austrálii, kde v Sydney navštívíme naše kamarády Ondru s Aďkou.
Mimo skvostné hostitelské podmínky nás po příletu do Sydney čekala krupice zvaná jetlack, ze které jsme se dostávali krásnými výlety do Blue Mountains, Bondi Beach, Manly nebo Opery v Sydney. To vše by nejspíš měl na seznamu standardní cestovatel a byl by spokojený.
Klárka má tu smůlu, že já nejsem moc standardní cestovatel, a proto nás 18.8.2023 čekala návštěva věhlasného řeznictví Victor Churchill. Zejména sociální sítě @victorchurchill.sydney měla v době začátků Našeho masa (dále NM) prolezlá celá tehdejší parta od manažerů přes řezníky až po kuchaře. Výzva, inspirace, ohromující a zároveň z Prahy hrozně daleko.
Pamatuji si jako dnes manažera NM Radka Chaloupku, jak mi říká:
„Tvoe Míro, to by bylo něco se tam jet podívat, co? „
Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že budu mít tu možnost!
V domě v Queen street v městské části Woolahra sídlí řeznictví už od roku 1876, což je na tuhle část světa opravdu požehnaně dlouho. Zakladatel se jmenoval James Churchill. Od té doby řeznictví změnilo dvakrát majitele, oboru ale dům zůstal věrný.
V roce 1970 emigroval do Austrálie toho času mladý Chorvat Victor Puharich. Bohužel se mi nepodařilo zjistit víc informací o tom, co dělal do roku 1996, nicméně v té době založil spolu se synem Anthony Puharichem firmu Vic’s Premium Quality Meat. Protože se jim dařilo a z malého řeznictví se stal masokombinát distribuující do nejlepších restaurací v Sydney, rozhodl se syn Anthony splnit přání svého otce Victora. Vytvořit unikátní řeznický obchod/masnu, který ohromí každého milovníka masa a gastronomie obecně.
Proto v roce 2009 koupili Puharichovi obchod v Queen Street. Křestní jméno mu dali po současném majitelovi a příjmení zanechali zakladateli z roku 1876. Obchod kompletně zrenovovali včetně mramorových podlah, lednic se solnými stěnami z Himalájí a celému prostoru vtiskli vzhled, který hned v roce 2010 vyhrál designovou soutěž o nejúžasnější interiér roku. Inspirací jim byli zejména pařížské řeznictví, například Boucherie Lamartine.
Od té doby se firmy řezníků Puharichů dělí na @vic.meat, @victorchurchill.sydney, @vicsmeatmarketday, @vicsmeatmarket a nejnovější počin je obchod v Melbourne @victorchurchill.melbourne. To vše pod záštitou @askthebutcher.
Když jsme se s Klárkou objevili v Queen street, zíral jsem do map s tím, že bychom měli být poblíž. Ohlédl jsem se přes rameno a až se lekl velmi známého pohledu na tmavě zeleně lemovanou výlohu s nápisem Victor Churchill. Stáli jsme přímo před ním. Už úchytka vstupních dveří ve tvaru klobásy značila, že jsme na správné adrese.
Vstup do prostor řeznictví si budu pamatovat dlouho. Atmosféra je tam totiž opravdu neobyčejná. Personál v čistých zástěrách a košilích nás nechal chvíli rozhlížet se a zanedlouho se přišel optat, zda máme nějaké přání. Na rozdíl od většiny australských a novozélandských řeznictví tu totiž zákazník do výlohy jen kouká a obsluha mu až po konverzaci ohledně přání buď sama vyhoví vyjmutím ze skříňové vitríny, případně se postará o speciální přání zákazníka v kooperaci s řezníkem, který všechno sleduje od kulatého špalku za sklem.
Velmi lámanou angličtinou jsem odpověděl, že bych potřeboval mluvit s manažerem a tahal jsem z batohu životopis. Usmyslel jsem si totiž, že když už tam krucinál jsem, musím se zeptat na práci a aspoň tam nechat nějakou zmínku, že jsem tam byl.
Milá paní prodavačka nás provedla až do útrob obchodu, kde jsem moje curriculum nechal v kanceláři manažerky. Ta tou dobou totiž v obchodě nebyla. Moje snaha přiblížit se co nejvíc rodinné firmě Puharichů byla celkem vytrvalá, i když jsem věděl, že trochu naivní.
V první řadě jsem neměl australská pracovní víza, ale novozélandská, což je velký rozdíl. Další indicie k tomu, že v Queen street pro mě volné holinky a zástěru nemají, jsem průběžně přijímal nijakými odpověďmi na mé zprávy s dotazy o práci skrze mail i sociální sítě. Stejně mi to ale nedalo a ten papír s iniciály Míra Panuška, Hradešice, jsem jim na stůl mrsknul.
Až po návratu domů potkám Radka Chaloupku z NM, můžu mu totiž říct:
„Tvoe Radku, já tam byl a je to teda něco!“
A kdo ví? Třeba se tam ještě podívám…
Počet komentářů: 0