Když jsme se s Klárkou v rámci tour a rešerše pro místo, kde strávíme zbytek našich novozélandských víz zastavili v Christchurch, povinných zastávek bylo na programu hned několik. Corey’s master butcher, Beckenham butchery, Halswell butchery a mnoho dalších proslulých turistických spotů… 🙂 Abych nekecal a i něco poradil pro normální cestovatele, samozřejmě stojí v Christchurch za návštěvu i lanovka a track kolem Gondoly, projížďka historickou tramvají, muzeum Quake o zemětřesení v Christchurch v roce 2010 a 2011 a mnoho dalšího. V tomto článku se ale zaměřím na jednu řeznickou zastávku, ze které vzešla série směrodatných momentů a rozhodnutí formujících dalších 5 měsíců našich životů na Novém Zélandu. 🙂 Řeznictví Peter Timbs butchery v ulici 70 Edgeware rd.
Na začátku prosince 2023 jsem začal uvažovat, kde bych se mohl pozeptat na smysluplnou řeznickou zkušenost na jižním ostrově Nového Zélandu. Po rozhovorech s terénem znalými fachmany, jako jsou James Smith @the.tattooedbutcher nebo Ben Agnew @butcherstable mi z ostrova velkého jak 2 České republiky vzešlo opravdu jen pár míst, které dávalo smysl obepsat předem. Farma Royalburn station novozélanďany oblíbené šéfkuchařky Nadii Lynn poblíž Arrowtown, Links Quality Meats v Dunedinu a Peter Timbs butchery v Christchurch.
Skrze tuto první komunikaci jsem získal kontakt na jednoho s majitelů a generálního manažera v jedné osobě Chrise Timbse, který mi na dlouhosáhlý email celkem suše odpověděl, že nikoho nového nepotřebují. Považoval jsem tedy řeznictví za nezbytnou zastávku na cestě na jih, ale s prací pro Timbsovi jsem nepočítal.
Dny od 9.-11.3.2024 jsme měli vyhrazeny na objevování Christchurch a pracovních možností v okolí. Řeznictví Peter Timbs jsme si nechali na pondělí 11. 3. jako poslední zastávku na párek v rohlíku v jejich food trucku hned vedle kamenného řeznictví. Protože právě manažer Chris Timbs byl za mlada na zkušené nějaký čas v Německu, v sortimentu najdete kromě tradičních kiwi klobás i norimberské nebo maďarské klobásy, a dokonce si je právě ve stánku před food truckem můžete sníst, což je pro novozélandské řeznictví velmi neobvyklé.
Jak jsme tak žvýkali hot dog s norimberskou a maďarskou klobásou, napadlo mě, že konverzaci z prosince oživím a při pochvalné recenzi na výrobky se Chrise mezi řádky zeptám na práci podruhé. Odpověď „Pošli mi CV“ mi přišla, když jsme opouštěli Christchurch směr Oamaru a výsledkem bylo pozvání na pracovní pohovor na středu 20.3.2024. Nutno podotknout, že dřív to nešlo, protože vzdálenosti mezi místy, které jsme mezitím potřebovali stihnout objet, jsou v řádech dlouhých hodin za volantem.
Za 8 dní mezi první a druhou návštěvou Christchurch jsme objeli mnoho míst a zároveň se v dalších 2-3 z nich objevily pracovní nabídky. O pohovor s jedním z nejúspěšnějších řezníků na jižním ostrově jsem ale stál, a proto jsme v úterý 19. 3. za Klárky jásotu opustili nádherné hory poblíž Wanaky a Queenstownu, abychom ve středu ráno mohli být v začouzeném velkoměstě na pohovor. Na okraji Christchurch jsme si mezitím dohodli house-sitting pro paní s kočkou, což znamená, že jsme u ní mohli týden pobývat v domě a starat se jí o kočku, zatímco ona sama vyrazila s obytňákem do hor (bylo jí přes 70 let).
Do středečního rána jsem se probudili zjištěním, že máme skluz. Nějak jsme si odvykli na ranní zácpy v městské dopravě a neuvědomil jsem si tedy, že bychom 7 km mohli jet 30min. Rychlé seznámení s paní a s kočkou, kterou jsme měli krmit, proběhlo v rámci cesty na pohovor, což dopravě ani mé nervové soustavě moc nepomohlo. Na pohovor jsem doběhl o 15min později připravený vyslechnout si, co by pro mě u Timbsů v řeznictví měli za práci.
Pohovor trval 2 minuty s tím, že si Chris poslechl pár vět, co jsem mu v chůzi do kanceláře stihl poskládat a pak mi řekl:
„Máš čas na zkušební směnu? Pokud ano, tak v pátek od 9-15. Bude to v obchodě, angličtinu máš lepší než já němčinu, takže můžeš do krámu.“
V pátek jsem byl před obchodem v 8:20, tak jsem si ještě skočil vedle na kafe, abych neotravoval moc brzy. Lehce po půl jsem vlezl do kanceláře. Chris mě vzal do zázemí firmy, předal informace ohledně bezpečnosti, zemětřesení, našel vhodnou košili a zástěru a řekl, že šortky si můžu nechat. Až v tu chvilku mi začalo docházet, že budu opravdu až vepředu u zákazníků.
Pár minut poté už jsem se ptal prvního zákazníka, co si dá a odezíral mu ze rtů na kterou z 20 druhů sausages má chuť a předstíral jsem, že vím, co dělám. Obchod v Edgeware je v Christchurch velmi dobře známý a je považován za jedno z mála tradičních řeznictví své doby, které nevytlačil z trhu silný vliv supermarketů. Do obchodu tedy chodí pestrá škála zákazníků od dělníků přes střední třídu až po bohatší náročnější zákazníky. Ve vánočním období měl obchod tržby až 12000 NZD denně, což asi vysvětluje, proč jsem byl hozen do obchodu právě v pátek. Patrně abych nasál atmosféru busy řeznictví, kde je na prvním místě zákazník a kde celý cirkus cvaká tak, aby byl zákazník spokojený a nikdo nikoho nezdržoval a přitom si kolegové prohlídli moje reakce.
Připomněl jsem si tak působení v obchodě Naše maso, kde jsem jako prodavač působil naposledy. Snad jen kromě Angusfarm zkušenosti s pojízdnou prodejnou. Sortiment, řeč a trochu i styl práce se ale na směně v Christchurch mírně lišil. Každý prodavač si hlídal svého zákazníka, kterého neopouštěl až do zaplacení, ať už si poručil cokoliv. Položky jsme zákazníkovi účtovali pod svým jménem na jakékoli ze tří kas s terminálem. Na kasách jsme mohli přeskakovat z jedné na druhou podle toho, z jakého pultu si zrovna zákazník vybíral. K poručenému zboží ještě zákazníci často přidávali masové koláče, šunky a jiné balené produkty ze samoobslužných lednic, které se markovali ke stejnému účtu. Položek byly desítky, na výběr z volitelného zboží bylo ze 4 pultů.
Líbilo se mi rozdělení úkolů a zodpovědnosti. Manažer obchodu a zároveň řezník se stolem nejblíž k obchodu měl nad sebou display s vhledem z kamer v obchodě. Kdykoli se stalo, že fronta přerůstala 3-4 prodavačům přes hlavu, vyslal na pomoc někoho z řad řezníků, aby obsluze píchnul nebo dokonce vstříc zákazníkovi vyrazil sám. Z jeho pozice bylo cítit absolutní pochopení obtížnosti úlohy řezníka i prodavače a zároveň jasné stanovení priorit směrem k zákazníkovi. Za 6 hodin jsem nesáhl na nůž, protože jsem nemusel ani nesměl. Prodavač prodává a komunikuje, co potřebuje zákazník a co potřebuje směrem k řezníkovi on. Řezník řeže, sleduje situaci, komunikuje zpátky a doplňuje. To byla u Petera Timbse radost pozorovat.
Na řezníky propojenými přímo s prodavači navazovaly stoly řezníků přípravářů. Ti bourali, marinovali, vyvazovali, připravovali vše do příslušných boxů nebo misek. Takto zastrečovanou misku pak prodavač nebo řezník jen donesl a položil do pultu. V hlubších útrobách firmy jsem se objevil jen krátce, ale nutno podotknout, že pro Peter Timbs butchery pracuje desítky lidí, z nichž většina z nich právě v Edgeware. Za obchodem a přípravnou se ukrývá výrobna, kde už se nepohybují řezníci s toulcem na nože za opaskem a látkovou zástěrou, ale řezníci v bílých holinkách a gumových nebo kovových zástěrách. Firma provozuje ještě jeden obchod v Christchurch v Bishopdale plus je velice úspěšná v online rozvozech, má svou vlastní objednávkovou aplikaci, rozvozová auta, foodtruck a Butcher’s Kitchen, která vaří a rozváží obědy z masa a masných výrobků vyrobené vedle ve fabrice. Skvěle vymyšlený koncept, který stojí za návštěvu.
Pauzy prodavačů jsou v obchodě taky dobře vymyšlené. Každý člen týmu má stanovený čas na pauzu, aby se všichni vepředu prostřídali a stále byl tým schopný s pomocí řezníků ustát nápor hladových zákazníků. Na srandu moc nebyl prostor, ale velmi jsem si užíval, jak obchod funguje. Dostala mě asi jen jedna babička, která si mě namazala, že prý ty tři plátky šunky z nářezáku dostala minule od slečny lépe srovnané a že to se časem naučím. Pravdu má!
Když mě kolem půl čtvrté upozornili, že už bych měl jít domů, čekal jsem od manažera nějaké slovo rozuzlení, co se mnou tedy bude. Přišel jen pokyn, že to za mě vezme a že můžu jít domů. Šel jsem si tedy pro finální verdikt do kanceláře, kde byla jen sekretářka. Ta mi řekla, že si myslí, že mi Chris zavolá. To popravdě nechcete slyšet, zvlášť když na rozuzlení čekáte už pěkných pár dní, ale budiž. Ráno nikdo nezavolal až do doby, kdy jsem potřeboval opravdu vědět, na čem jsem kvůli pronájmu případného bytu. Na mou zprávu, že potřebuji vědět, jak jsem dopadl, abych případně odmítl 2 další pracovní nabídky a věděl, kde máme hledat bydlení na dalších 5 měsíců, jsem dostal odpověď.
„Pokud bys zůstával na Novém Zélandu dlouhodobě, zaměstnal bych Tě určitě. Na období pouze 5 měsíců Tě ale po dohodě s manažerem zaměstnat nemůžu. Kdybych měl osobně nabídky v okolí Arrowtown a Wanaky jak píšeš, jel bych tam.“
No a tak jsme tam jeli…:)
Počet komentářů: 0