Když jsem 27.8.2023 přiletěli s Klárkou do Aucklandu z vysluněné Austrálie, kde nás kamarádi 2 týdny vozili jak medvědy a tím pádem jsme se nemuseli o nic starat, prozření dorazilo. Nejenže nás první dojem z letiště spíš zklamal než nadchnul, ale dokonce jsme při čekání na pákistánského taxikáře začali vnímat znatelně chladnější klima než jsme očekávali. Plán však zněl jasně, máme 2 týdny na to zajistit si bankovní účty, pracovní čísla a hlavně sehnat práci. Účty a čísla si vyřídíme během prvního týdne v Aucklandu, pak si půjčujeme na druhý týden auto a tradá na okružní cestu po vytipovaných řeznictví do 300 km kolem největšího novozélandského města.
Plán je třeba mít, netřeba se hroutit, když nevychází. V tomto duchu se nesly první týdny strávené u milé indické rodiny, protože zejména s bankovními účty to nešlo tak úplně podle očekávání. Nenechali jsme si zkazit náladu bankovními úředníky, jejichž angličtina byla často jen o málo lepší než naše, a dle plánu jsme vyrazili s taxikářem z ostrova Samoa k Řekovi a Turkovi do půjčovny pro japonskou Toyotu Aqua.
Během prvního čekacího týdne jsem mimo jiné kontaktoval společnost Retail Meat New Zealand, jestli by mi nedoporučila řeznictví do 300 km kolem Aucklandu, které zrovna shání pomocnou ruku. Přišla odpověď, že jakýsi The Village Butcher v severním Aucklandu shání. Potvrdila se mi tím domněnka, že společnost Retail Meat NZ je partaj, kterou stojí za to sledovat. Když jsem vstoupil do řeznictví a začal se nenápadně rozhlížet jako zákazník, majitel se mě okamžitě všiml a zeptal se, jak mi může pomoct. Na takhle rychlý start jsem nebyl připravený. Salám na čepici a papíry se CV v rukou mu ale patrně napověděly i přes moje kostrbaté vysvětlování, o co mi jde.
Vzal si na mě číslo a řekl, že se do týdne ozve. Tak jedem dál. Další zastávka Warkworth. Městečko severně od Aucklandu, kam se prý bohatí důchodci z Aucklandu stěhují na stáří. A hlavně místo, kde sídlí Rob Bert Lees s řeznictvím Warkworth Butchery, což je popravdě nejhezčí řeznictví, které jsem tu zatím viděl ( psáno 7.2.2024). Rob Lees je podle mě perfektní týpek, který na mě okamžitě upřímně vybalil, že by mě vzal na výpomoc až tak v listopadu před Vánoci, ale že mi nechce slibovat nic dlouhodobějšího. Ne všechno jsem mezi slovy bloody, mate a fu.king chytil, ale byl to moc příjemný rozhovor a milé místo.
Další zastávkou byla moji chybou až oblast u nejsevernějšího města severního ostrova Kaitaia. Jak jinak než Airbnb u řezníka Daryla. Daryl byl vysloužilý řezník, který se začal před pár lety živit jako zahradník, takže nám moc nepomohl. Jediné, o čem se s námi chtěl bavit bylo, jak ovládat televizi a jak zatáhnout včas rolety a nesdílet tak světlo s vačicemi, kterých je prý kolem plno a rády skáčou na světlo v oknech.
Den následující byl spíš v režii Klárky, o čemž by se musela rozepsat ona. Já jen vím, že jsme ho skončili ve městě Whangarei, kde sídlí Omak Meats. Tohle řeznictví jsem v plánu neměl, ale životopisů jsem měl vytisknuto na rozdávání, tak jsem tam zašel. Ačkoli lokalita ani brand firmy nám sympatický nebyl, lidé byli nadmíru na Míru milí a získal jsem první nabídku práce. Poděkoval jsem, že se do týdne ozvu a jeli jsme pokračovat v naší okružní jízdě.
Protože nad Aucklandem už jsme to tak z rychlíku prošmejdili, naše cesta vedla do jižního Aucklandu, kde jsme strávili noc u podivných důchodců s celou řadou domovních restrikcí pro hosty. Ráno jsme tedy s radostí vyrazili pryč, a to do Drury, kde prý majitel tamního řeznictví nemohl sehnat řezníka. Drury je takový Zličín v Praze nebo Losiná u Plzně. Nechci se těchto míst nijak dotknout, jen chci podotknout, že člověk se musí při hledání časově omezené práce na Zélandu ohlížet i na prostředí k žití mimo práci. Tuto část uvažování měla na starost spíš Klárka, nicméně v tomto případě se to vyřešilo za nás. Pan majitel mi poděkoval a řekl, že dva dny přede mnou konečně sehnal řezníka, a to po půlročním hledání.
Další zastávkou byla obec hned 10 km směrem na jih jménem Pukekohe. Pozorný čtenář blogu už Pukekohe zná z rozhovoru ZDE. Další zastávkou totiž bylo online řeznictví Chop online meats řezníka a influencera The Tattooed Butcher, kterého jsem chtěl spíš potkat a poradit se, jak to tady chodí. Setkání bylo velmi příjemné a už tehdy jsem tušil, že není poslední. Pracovně jsme se sice nesetkali, ale i tak to byla velmi důležitá zastávka.
Pátý den na okružní jízdě jsme se ocitli před rozhodnutím. Přijmout nabídku z Omak Meats ve Whangarei, i když okolí není bůhvíjaké nebo zkusit štěstí ještě 200 km na východní pobřeží do Papamoa beach – Tauranga. V tenhle moment vzala osud do svých rukou žena a namířila navigaci k Papamoa beach, kde zařídila Airbnb u, jak jinak než, postaršího páru. To zas bude mejdan, říkám si v duchu a pak nahlas.
Po příjezdu do Oriental Parade jsme zazvonili a hned, jak se otevřely dveře jsme zjistili, že tahle adresa je nesrovnatelně příjemnější než ty dosavadní. Krásný vzdušný dům zdobený historickými artefakty rodových linií majitelů, kuchyň provoněná dobrým jídlem, pes Gipsy a 2 kočky. Tady jsme strávili čas, který formuje náš následný půl rok. Majitelé Helen a Gerard nám totiž po vyslechnutí našeho příběhu nabídli ubytování na dobu než si najdeme něco jiného v případě, že bychom našli svá místa v Tauranze/Papamoe.
Na Taurangu jsem rešerši řeznictví neměl, ale od Helen jsem se dozvěděl o jakémsi německém a anglickém řezníkovi. Nejdřív jsme vyrazili k anglickému řezníkovi, jehož jméno je Doug Jarvis. Obrovský obchod, ve kterém byli k nalezení i britské Faggots nebo Scotch Eggs mě popravdě nijak nenadchnul svou hygienou zázemí a celkovou ušmudlaností. Nicméně sám Doug Jarvis byl sympaťák. Řekl mi, že by mě vzal a za kolik a že se od Nového roku stěhuje do menšího, čímž jsem si pro sebe trochu omluvil tu ušmudlanost.
Poděkoval jsem, že ještě musíme pokračovat v cestě a vyrazili jsme do obchodu Blackforest Gourmet Butchery na ulici Gate Pa ve městě Tauranga. A jak to bylo dál? To bude v dalším článku v záložce Řeznická Tour.
Počet komentářů: 0