Příběh prácheňského prasete

František Čížek se narodil roku 1969 nedaleko bývalého poplužního dvora ve Střelskohoštické Lhotě, vyučil se strojním zámečníkem a do roku 1988 působil v oboru strojírenství na území jižních Čech. Toho roku se vydal se zájezdem do Jugoslávie a věci se dali do pohybu.

Mladičký František opustil účastníky zájezdu a přešel s batohem na zádech hranice do Rakouska. Našel své vzdálené příbuzné ve Vídni, ale vzhledem k již chabým rodinným vazbám, které mezi sebou měli, se rozhodl jít si svou vlastní cestou. Živil se jako truhlář, protože se díky prožitému dětství a mládí u dědy hospodáře zařekl, že v zemědělství pracovat nechce.

Dnes na sklonku roku 2020 sedlačí a žije spokojeně se svou ženou Pavlou a třemi syny, trojčaty Františkem, Martinem a Ondrou ve vile patřící k bývalému poplužnímu dvoru, vedle kterého se před lety narodil. Jak se to stalo?…

Pane Čížku pamatuji se, jak jste nám tady cca před deseti lety vynadal, že lezeme s klukama k prasatům a nepřevlékáme se. Dneska se tam asi ani převlečený kvůli přísnějším podmínkám bohužel nekoukneme viďte?

Tak to už si nevzpomínám… 🙂 Ale je to určitě možný. Přístupu cizích lidí přímo do chovu se vyhýbáme. Máme s tím spíš špatné zkušenosti. Moderní plemena prasat jsou náchylnější k mnoha nemocem a riziko přenosu nákazy od člověka je velké.

Naprosto chápu! Tak nám váš čerstvě přestavěný chov prácheňských prasat představte aspoň takhle z venku prosím.

Naše prasničky jsou plemene bílého ušlechtilého prasete s asi 25% podílem plemene landrace. Připouštíme plemenem Duroc. K téhle kombinaci jsme dospěli časem a zkušenostmi a musím říct, že si odběratelé kvalitu a chuť masa velice chválí. Z našeho pohledu je to díky pěkné zmasilosti vepřových půlek a dennímu přírůstku, který se pohybuje až kolem jednoho kila na prase a den.

Ve srovnání s předešlými kombinacemi plemen je taky velký rozdíl mezi počtem odchovaných selat na jednu prasnici za rok. Zatímco u předešlých to bylo cca 24 selat, se současnou kombinací prasnice odchovávají i přes 30 selat. To vychází z čerstvých tabulkových výpočtů mého bratra Pavla Čížka, který má u nás chov prasat pod palcem.

Jak velký chov máte? Jste ještě malochov?

V roce 2020 jsme chov rozšířili z původních 38 na 52 sviní s tím, že všechny připouštíme pomocí inseminace a kance máme v chovu jen jako takzvaného prubíře. Ten se projde uličkou, se sviněmi se vzájemně načuchají a my pak zjistíme pomocí reflexu nehybnosti, která z nich je v říji a můžeme ji inseminovat. Inseminační dávky nám dodává Chovservis tady poblíž Kouta na Šumavě.

V nedávné době jsme spadli díky počtu prasnic do středně velkých chovů prasat.

• 

• 

• 

Prezentujete se jako chov s regionální značkou Prácheňské prase? Čím je váš chov odlišný od ostatních?

Certifikát jsme dostali už před lety přes strakonickou skupinu MAS. Jedná se o regionální značku, ne o geneticky odlišné plemeno nebo podobně. Co děláme jinak je to, že výkrm prasat probíhá na slámě. Čuníci mají vevnitř balík, který si postupně rozebírají a můžou tak dle libosti využívat svého přirozeného chování, tedy rytí.

Jak jste spokojený s finální cenou výkupu prasat na jatkách?

Tak o tom se ani nemusíme bavit, ne? Moderní zemědělství obecně je zkrátka postaveno na dotacích. Například výkupní cena pšenice se pohybuje na stejných číslech jako před dvaceti lety, ale ceny ostatních komodit, co nakupuju, servis strojů, mzdy apod. pořád rostou. Čili představa, že by se nám to vyplatilo dělat bez dotací, je směšná.

Jak se ale říká, v rámci klidu ve společnosti musí být potraviny levný. Za prasata máme výkupní cenu na jatkách 26 až 27Kč za kilo živého zvířete. V některých západních zemích je nízká cena za kg jednoduše kompenzována , což ale česká praxe. Ty peníze se k nám zemědělcům dostanou, ale jinými a o dost víc spletitými cestami.

Jaký druh odběratele máte nejvíc?

Velkou část prasat se snažíme rozprodat přímo lidem. Necháme jim zabít kus na jatkách a oni si tam přijedou pro vepřové půlky. Živá zvířata už si v dnešní době moc lidí neobjedná a prodejem zvířat přímo pro české jatky bychom si na moc financí nepřišli.

Proč jste se rozhodl pro prasata namísto drůbeže? Pamatuju si, že jste tu měl halu s kuřaty?

To už bych na tom Babišovi byl závislej úplně. Kdyby se nejmenoval Babiš, tak to bude Maluch nebo jakkoli jinak. Nicméně systémově to bylo tak, že pšenici, kterou vyprodukuju, prodám jemu do výkupu, pak si od něj přivezu krmnou směs, od něj dostanu malý kuřata, vykrmím je a vykrmený mu je taky prodám. Čili má detailní kontrolu nad tím, jak moc se mi to vyplatí, abych to ještě chtěl dělat.

Navíc se člověk točí neustále v pětinedělních cyklech, kdy jenom dezinfikuje, myje, topí, kydá, dezinfikuje, … To už mě nebavilo a řekl jsem si, že to chce změnu.

Proč čuníci?

Tak máme 170ha a věnujeme se krom živočišné taky rostlinné produkci čili si necháváme míchat krmné směsi pro prasata mobilním míchacím vozem z našich rostlinných zdrojů. Z těch 170ha jsou cca 40ha louky, zbytek pole. To je pro chov prasat velká výhoda.

Co hovězí? Do toho neděláte?

Jojo, máme 35 matek, plemeňáka a prodáváme zástav. Je to masné plemeno Charolais, na ně se podívat můžeme, ať vidíš aspoň nějaký zvíře.

To budu moc rád! Jak to máte s odbytem hovězího, kam to prodáváte?

Já na to nemám moc času a lidu. Prodáváme zástav přes překupníka, protože je to nejjednodušší. Jen letos je kvůli krizi tak mizerná výkupní cena a zároveň kvůli příznivému počasí tolik krmení, že jsme zástav ani neprodávali a přes zimu si je necháme vevnitř.

Nepřemýšlíte o prodeji masa ze dvora?

Technicky by to pro nás nebyl až takový problém. Znamenalo by to předělat jednu místnost, kterou využíváme pro domácí zabíjačky. Kde vidím problém, to je personál pro bourání masa, balení apod. Pro nás má momentálně smysl prodej vepřových půlek nebo hovězích čtvrtí.

Rozumím. Ještě bych se vrátil k trošce historie statku… Kdy tady začali působit Vaši předci?

Můj praděda Bohuslav Šolc (1882 – 1953) pracoval jako řezník ve Vídni. Když začal Hitler hrozit válkou, praděda měl, jako velký vlastenec, touhu vrátit se do Čech a koupit tu statek. Touze podlehl, společně s prababičkou prodali část nemovitostí ve Vídni a v roce 1937 šli společně se svou dcerou Růženou (1911 – 201?) a jejím mužem Janem Čížkem (1902 -1958), který byl taky z řeznického rodu, sem na bývalý poplužní dvůr ve Střelskohoštické Lhotě. Zde začali hospodařit na 50ha, které ke statku patřily.

Za druhé světové války to prý ještě šlo, po válce to paradoxně kvůli odsunu Němců bylo horší, protože pomocné síly, které do té doby makaly na statku, odešly za levným bydlením po Němcích do pohraničí.

No a nástup komunistů k moci to samozřejmě dodělal. Měli ale štěstí, že se kolchozníkům hodil statek díky své rozloze obhospodařovat i během jejich éry. Tím pádem budovy a majetky po restitucích tu nebyly tak zdevastované jako jinde.

Byli Vaši předci komunisty nějak perzekvování?

V roce 1953 jim jeden jejich známý poradil, aby darovali statek státu a že pak nikoho nezavřou do komunistických lágrů. Ta rada se zpětně ukázala jako užitečná. Statek byl státní, straníci ho začali využívat a nikoho z příbuzných nezavřeli.

No a Vy jste se narodil kde? A jak jste se dostal zpátky sem a k zemědělství?

Já jsem vyučený strojní zámečník. V zemědělství jsem vyrostl, a to tady o pár chalup vedle. Když jsem se rozhodoval, co budu dělat, zatvrzele jsem odmítal práci v zemědělství hlavně kvůli tomu, že jsem se v něm jako kluk neustále pohyboval. V roce 1988 jsem jel na zájezd do Jugoslávie, odkud jsem se vydal přes hranice pěšky do Rakouska. Tam jsem pracoval v truhlárně.

Statek nám jako rodině vrátili až v roce 1993, kdy jsme se s dosavadním družstvem, které na statku hospodařilo, začali bavit o nájmu. Oni měli představu, že nám nebudou platit nic a udělají nám službu aspoň tím, že to obhospodaří.

Tak to asi ne :))

Přesně tak… No a nikdo se k tomu neměl, tak jsem si to nechal napsat na sebe. Sice jsem v zemědělství vyrostl, nicméně začátky byla stejně partyzánština. Měli jsme osm jaloviček, asi po roce podnikání jsme začali vykrmovat kuřata. Stroje na obdělávání jsem si převážně půjčoval od dědy.

Tak udělali jste velký kus práce, to je jistý. Co Vás na podnikání v zemědělství momentálně asi nejvíc tíží?

I kdyby nám to jako našim předkům chtěli vzít, tak kdo by to dělal? Nikdo už by to dělat nechtěl. Jedině, že by nás tu nechali dřít jako novodobý otroky. Personál chybí, pracovní síla se do zemědělství nehrne a potraviny děláme nesmyslně a směšně levný. To je ale vina dotační politiky.

Co Vás na tom naopak baví?

Člověk je svým pánem a kouká jak mu to všechno roste pod rukama.

Jak to vidíte do budoucna, co kluci?

Většinou to bývá tak, že jedna generace je budující, pak je ta udržovací a nakonec ta likvidující. To se točí dokola čili podle tohohle pravidla my jsme ta budující, kluci jsou ta udržovací a jejich děti budou ta likvidující. Nicméně Fanda má teď na starost brambory a pracuje na plný úvazek na statku, Martin je strojař a Ondra momentálně pracuje v zahraničí. Tak uvidíme.

Pane Čížku, děkuji mockrát za Váš čas a Vaši ochotu! Přeji pevné zdraví i zdar a sílu do dalších let.

Brožuru o historii i současnosti statku v elektronické podobě naleznete zde: