Řezníkův syn Martin Švehla

Martin Švehla je řezník tělem i duší, kterého jsem poznal, díky své Klárce a jejímu bráchovi Filipovi, někdy v roce 2021. Martin uměl dřív mlít maso než abecedu. Ač jeho studijní cesty nevedly přímočaře k řezničině, genetika zvítězila a jeho řeznická krev mu od té doby koluje v žilách jak o život.

Nazdar kapacito, začneme pěkně od základu. Jsme v Nuzíně, maličké vesnici poblíž Volyně, kde sídlí vaše rodinné řeznictví U Švehlů. Proč právě tady a jak k tomu došlo?

Můj táta odsud pochází. Děda s babičkou tady normálně žili, měli malé hospodářství a jinak pracovali v místním JZD. Zabíjet k nim chodil soused, vyučený řezník, kterému můj táta začal pomáhat a rozhodl se, že bude taky řezník. Zároveň i děda, tátův otec, byl hobby uzenářem. Vyráběl klobásy nebo uzené pro radost a vlastní spotřebu.

Můj táta Ivan Švehla se vyučil řezníkem-uzenářem v Táboře. Pracoval mimo jiné v masokombinátu Planá, masokombinátu Písek nebo na jatkách ve Strakonicích (dnešní Jatky Hradský).

Jak se dostal táta od té doslova řezničiny k uzenářské výrobě, kterou se v dnešní době Řeznictví U Švehlů zabývá?

Po práci často vyráběl produkty pro své známé na zakázku a budoval si postupně jméno. Po revoluci v roce 1989 se postupně začalo řešit osamostatnění, aby táta mohl dělat řemeslo pod svým jménem v Nuzíně. Nejdříve začal porážet a bourat dobytek z místního JZD pro obchod v Česticích. Pak také vedl společně s bratrem Jirkou, který si udělal rekvalifikační kurz z elektrikáře na řezníka, řeznický krámek a bufet ve Vacově. To posloužilo dobrému jménu a tomu, že pro uzeniny z Nuzína si lidé dnes dojedou až sem k nám. Tím pádem krámek momentálně nepotřebujeme a ani na něj nemáme časovou kapacitu. Řeznictví ve Vacově ale funguje stále pod vedením strejdy Jirky, který na nákup našich uzenin do pultu nezanevřel.

Jak vzpomíná táta na začátky?

Vzpomíná na velký ruční mlýnek na maso a desítky let staré stroje, na kterých vyráběl první várky pro chalupáře z Prahy a místní známé. Vzpomíná na začátky ve vacovském bufetu. Táta výborně vaří, dokonce i na vojně byl v kuchyni, takže řemeslo od A do Z má v malíku.

Zvládal to všechno sám s mamkou nebo jak jste to měli a máte se zaměstnanci či pomocníky?

Na krámě ve Vacově měl táta jednu prodavačku. A než jsem nastoupil naplno já, tak jsme měli ve výrobě zaměstnanou 16 let jednu paní. Jinak se vše točí v rodinném kruhu a je to fofr. Už odmala tu ale pomáhám a jsem tu s rodiči. Uměl jsem dřív mlít maso než abecedu. 🙂

To zní jako jasná volba povolání. My už ale víme, že tak to nebylo.

V období volby povolání, neboli puberty, jsem to nechtěl dělat ani náhodou. Chtěl jsem být co nejdál a tohle v životě nedělat. Nebudu přece každej den mastnej, vstávat brzy ráno a pracovat dvanáct, šestnáct hodin denně. Jenže pak jsem za pár let zjistil, že vidina kanceláře mě láká ještě míň. A hlavně jsem byl vždycky zvyklej něco budovat a dělat si věci po svým. Hrozně by mě štvalo poslouchat někoho, co mám dělat. Mám radši, když lidi poslouchají mě, než já je. 🙂

A kam jsi se tedy vydal na školu v období nechuti k řezničině?

Vystudoval jsem management obchodu a služeb v Českých Budějovicích a pak se dal na Ekonomickou fakultu Jihočeské univerzity. Jenže tam přišel ten zlom. Nebyl jsem zaprvé zrovna vzornej student a za druhé jsem víc začal cítit, že jsem platnější ve firmě než ve škole. Pak jsem neudělal nějaké zkoušky a zrovna otevírali obor řezník-uzenář ve Vodňanech. Tam jsem se přihlásil a studoval chvíli učňák a výšku zároveň, až sem zůstal na učňáku. Táhlo mě to k řemeslu a věděl jsem, že to stejně budu dělat. Od té doby jsem tady a snažím se firmu posouvat dál. Děláme nové výrobky, některé věci trochu jinak a tak.

Kdy vznikl instagram s názvem @reznikuvsyn, pod kterým se skrýváš ty společně s Tvou milou Jituš?

V lednu 2022, ale ta myšlenka už existovala dlouho před tím. Jsem prostě řezníkův syn a chtěl jsem to sdílet a ukázat lidem, co takový řezníkův syn dělá. Zároveň je to ale trochu propagace řeznictví U Švehlů, protože jinde než tady řezníkovým synem nebudu, jestli mi rozumíš. Patří to k sobě. Nuzín je to místo, kde jsem naplno řezníkovým synem a můžu na sobě pracovat.

Jak se vůbec propagujete na internetu?

Mám teď na starost tvorbu webovek našeho řeznictví, kde bude i odkaz na můj instagram s online katalogem výrobků. Něco jako eshop v nejbližší době neplánujeme, protože to de facto nepotřebujeme. Jsme na limitu svých časových i prostorově kapacitních možností. To, co za den prodáme, musíme v podstatě další den dovyrobit. Mohli bychom plnit zakázky ve stovkách kil klobás například, vozit to všude možně a ty nabídky máme. Pro nás je ale přednější udržet si stále stejnou kvalitu a prodat co nejvíce tady, v místě naší práce.

Jak širokou škálu výrobků vyrábíte?

Dle ceníku cca 60 druhů výrobků plus individuální služby jako nakládání mas na gril, různé speciality pro stálé zákazníky. Nemáme ale vše ve stálé nabídce. Rozdělujeme výrobky zejména na letní (klobásy, špekáčky, …) a zimní (jaternice, jelita, prdelačka, …).

A jaké množství výrobků zhruba vyrobíš a prodáš?

Denně vyrobíme v průměru 150 – 200 kg výrobků. Reagujeme na počasí, třeba dnes jsem navíc vyrobil 80 kg špekáčků, protože hlásí krásný víkend. ( V době rozhovoru je páteční podvečer 26.5.2023).

Musím být pružný v objednávkách. Mám neustále připravené předem nasolené maso v bedýnkách. Jeden den přijmu telefonickou objednávku od zákazníka a druhý den to musím vyrobit. To sice může být stresující, ale zákazník dostane zboží vždy čerstvé a v nejlepší možné kondici.

Prioritou vašeho businessu je tedy velkoobchod? Místní samoobsluhy, restaurace a podobně, že?

Většinu výrobků prodám tady přes okénko. Třeba dnes tu bylo něco okolo šedesáti lidí a koupili celkem cca 300 kg výrobků. Tím, že jsme v tak zapadlé vesnici, máme paradoxně výhodu. Člověk tu nemá šanci jet jen tak náhodou kolem a zastavit se pro dva špekáčky. Jezdí sem cíleně, a proto i nákupy jsou většinou o kilogramech než gramech. Často jsou to i zákazníci z desítky kilometrů vzdálených míst, například Příbram, Plzeň, Lipno nad Vltavou. Nicméně množství, od kterého se musím odpíchnout při tvorbě výrobního plánu, tvoří telefonické objednávky právě z takových podniků.

Myslím, že byste si zasloužili nějaký obchůdek, kde by vaše uzeniny visely a lidé by je kupovali už předem očima. Sníš o takovém místě?

Když už, tak bych takové místo chtěl vytvořit tady v Nuzíně. V Budějovicích nebo Strakonicích by to sice bylo hezký, ale nastává logistický, personální problém a obrovská starost navíc. Pro nás je stále priorita udržet si kvalitu výroby, a proto se jí věnujeme nejvíc. Koneckonců nejlepším prodejcem našich uzenin jsme také my, protože víme, co prodáváme a jak o tom mluvit. Když vidím své výrobky někde v prodejně a náhodou slyším, jak o nich prodavačka mluví nebo jak, mnohdy špatně, se surovinou pracuje, otevírá se mi rybička v kapse. Na druhou stranu, tihle odběratelé jsou fajn pro zákazníky, kteří za námi nejsou schopni dojet nebo chtějí koupit menší množství pro vlastní spotřebu.

Poslední dobou se snažím zaměřit i na zákazníky, kteří nám prospějí nejenom tržbou, ale i reklamou nebo nám dělají dobré jméno. Prodávám zboží i s prezentací uzenin například na golfový turnaj do Kestřan nebo různé festivaly či akce prestižnějšího typu.

Jaký je nebo byl Tvůj nejzajímavější zákazník?

Zpěvák a herec Vojta Dyk chodí nakupovat hlavně ke strejdovi do Vacova. K nám pravidelně dochází třeba otec Matěje Rupperta, který má poblíž chalupu. Nejvíc mě ale potěšila asi čtyřletá holčička, která si napsala o moje jerky Ježíškovi. Dokonce se mi stává, že si děti přes babičky telefon objednají jerky a ona je pak celá překvapená dojede vyzvednout a zaplatit.

Martine, představ si, že Ti je padesát let. Kde se ve firmě vidíš?

Určitě se chci dostat do fáze, abych všechno nemusel dělat já. Poněvadž tohle zabijácký tempo je vražedný ohledně všeho kolem. Být 12 až 18 hodin v práci má negativní dopad na psychiku, rodinu i zdraví. Je to tak v podstatě každý den a ty nevidíš na konec, to bych v padesáti letech nechtěl zažívat.

Jak na to?

Kdybych to věděl, tak už to udělám. Uvidím, co a jak přinese čas. On taky člověk hodně myslí, ale život osud mění. Jsem úplnej filozof. 😀

To teda! 😀 Vidím to na Tvou sochu před řeznictvím s vyrytým mottem na podstavci… Pokračuj

Naším největším handicapem, co se posunu týče, jsou prostory. Máme malinkou výrobnu, kam se s rodinou vejdeme jen tak tak. Pro další lidi by byla práce, ale není je zatím ani kam postavit. Takže bychom potřebovali rozšířit budovu. Další věcí je určitě stabilní odbyt, aby to dalšího člověka jistě uživilo.

Přeju Ti, aby se Ti všechny plány přetvořili v realizaci a budu se těšit zase brzy nejen na řeznických akcích na viděnou!