Po letním vánočním shonu ve firmě Black Forest Tauranga na Novém Zélandu se čas přehoupl do horkého ledna, během kterého jsme měli na starost dům spřátelených důchodců 5min od pláže Papamoa. Tím pádem leden utekl jak voda a my jsme se s Klárkou začali připravovat na zlomový konec února, kdy jsme v Tauranze balili kufry a startovali direkt jih.
Během té doby jsme si lehce načrtli cestovní harmonogram a stanovili si prioritní body programu. Protože nám zbývalo prozkoumat ještě jižní část severního ostrova od Napieru přes Masterton až po Wellington, první týden na cestách jsem definoval své body prioritní zastávky snadno. Řeznický a grilařský festival MeatStock, řeznictví The Classic Butcher v Havelock North, Waipava butchery v obci Waipava a soutěž Golden master shearers těch nejlepších střihačů ovcí na světě ve městě Masterton.
Mezitím jsme navštívili přírodní krásy jako Cape Kiddnappers s ptačí kolonií ptáků Gannet, vinařství v okolí Napieru, horu Te Mata, maják Cape Palliser nebo Putangirua Pinnacles, kde se při natáčení Pána Prstenů proháněl Legolas s Gimlim i Gandalfem. Ve Wellingtonu jsem pak řeznické zastávky vynechal a věnovali jsme se muzejní expozici Te Papa o vojácích v bitvě u Gallipolli, dílně tvůrců Pána Prstenů Weta workshop, festivalu v Newtownu nebo konverzaci s marketérem a bývalým akrobatickým letcem Adrianem a ilustrátorkou dětských knih Fifi, u kterých jsme se díky našim přátelům z Taurangy mohli ubytovat.
Z Wellingtonu jsme přejeli trajektem do Pictonu na jižním ostrově kolem poledne 4.3.2024. Tam odtud jsme rovnou vyrazili směr Bronte v okolí města Nelson, kde Klárka domluvila v pořadí druhou spolupráci s ubytováním. To v praxi znamenalo, že jsme se za její fotografický um poskytnutý následně provozovatelům ubytování mohli zdarma vyspat mimo auto, což je na cestách čas od času více než žádoucí.
Řeznických zastávek v Nelsonu jsem na programu moc neměl, ale plný elánu jsem se pustil do kontaktování. Začal jsem podniky v kategorii takzvaných Homekills, které se zabývají v postatě službou zemědělcům. Řezníci z Homekills přijíždí k velkým i menším novozélandským farmářům porazit dobytek přímo na farmě za použití mobilních jatek a chlaďáků. Maso si pak převezou do svých hygienicky/veterinárně schválených prostor, kde ho následně zpracovávají do balíčků a produktů dle přání farmáře. Navštívil jsem podniky Meat Solutions a Meatmasters Tasman, kde mi řekli, že by potřebovali pomoct jedině v případě nárazového zvýšení poptávek. V této situaci nic pro mě.
Další kroky tedy vedly do supermarketu New world v Nelsonu, který patří do skupiny Foodstuffs lmt. a jejichž řeznická oddělení patří mezi ty nejpečlivější v branži novozélandských supermarketů. Odpovědí byla otřepaná fráze:
„My se Vám ozvem!“.
Další zastávkou se stala Pestells Rai Bacon. Řeznictví jako z westernu, kde pulty praskaly ve švech a kde se evidentně dveře netrhnou. Ochotný prodavač mi ale poradil, ať to zkusím jinde, protože mají full-staff. Poslední řeznická zastávka ve městě Nelson: Alliance Group.
Zastavili jsme na parkovišti u obří továrny na smrt oveček před změtí potrubí. Ústí trubkového tunelu bylo přímo před námi, načež každých cca 10 vteřin vypadla z tunelu ovčí kožka. Šel jsem se v rozpacích pozeptat na práci do kanceláře a ujal se mě milý chlapík, který mi nabídl sezónní práci nočních směn na jatkách nebo na bourárně. Fabrika jede nonstop cca do konce dubna a pak se na několik měsíců mimo sezónu zavírá. Stihl bych si tedy vydělat nějaké peníze, ale na zbylé 3-4 měsíce mých víz bych musel najít jinou práci. Profesionální přístup manažera i vhled do ultra profi jatek mě ale zaujal, takže jsem poděkoval a nechal si dveře otevřené aspoň do konce naší tour po jižním ostrově.
Po pár nádherných dnech v národním parku Abel Tasman jsme se přesunuli do města Kaikoura. Nádherné místo s jednou řeznickou zastávkou. Farma Middlehurst station se specializuje na jehněčí maso plemene Merino a na hlavní třídě obce Kaikoura má sympatický obchod s kavárnou a prodejem výrobků z merino vlny. Mimo to farma disponuje luxusními ubytovacími kapacitami v horách v okolí Blenheimu, kolem kterých se ty Merino ovečky pasou. Nabídkou se pro nás stala výroba masových koláčů ve směnách na 4hod denně pro dvě osoby od 17:00. To bohužel pro makáče z Čech není dost, a tak jsme pokračovali dál po východním pobřeží do města Christchurch.
Tohle zajímavé město se stalo celkem zásadní zastávkou na naší cestě. O tom, jak jsem pořídil v největším městě jižního ostrova Christchurch se můžete dozvědět víc ZDE.
Na cestě z Christchurch na Dunedin jsme se zastavili ve městě Oamaru, o kterém jsme věděli jen to, že se zde vyrábí perfektní sýry White stone cheese. V rámci pročmuchávání města a okolí jsme nejdřív navštívili pobřeží plné lachtanů a tučňáků. Když přišel hlad, žaludky nás zavedli do restaurace/prodejny/sýrárny White stone. Musím říct, že v tu chvíli jsem byl nalomený k tomu, že budu na pár měsíců vyrábět místo masných produktů mléčné. Podnik Klárku zaujal tak, že se zeptala na práci a Oamaru se tak stalo dalším místem k případnému zakotvení.
Další zastávku Dunedin jsme brali jako místo, které stojí za shlédnutí. Město se skotskou historií podobající se Edinburghu je plné studentů místních univerzit, kaváren a zajímavých restaurací. Pracovních příležitostí aspoň pro řezníka tu ale moc k nalezení nebylo. Naše kroky vedly do řeznictví proslulých soutěžních řezníků Grega Egertona a Jima Biggse s názvem Links Quality Meats. V obchodě jsme zastihli Grega, s kterým jsme prohodili pár slov a prohlédli si voňavé jednoduché řeznictví s krásně vymyšleným interiérem a sympatickým zbožím. Přímo za pultem stojí narážka s řezačkou. Veškeré sausages si kluci vyrábějí sami podle svých receptur, kořenící směsi si míchají také sami a vše vyrábějí právě na strojích za pultem. Jejich rozpočet tím pádem nebyl nic, na čem bych se mohl přiživit a být součástí týmu.
Hned naproti přes ulici stojí řeznictví Princess street Butcher. Od pohledu mazaný obchodník za pultem mě převelel na další dunedinské řeznictví Deep Creek Deli, o kterém shodou okolností mluvil i Greg od naproti. Oba se shodli na tom, že majitel Deep Creek neví kam dřív a někoho určitě potřebuje. Ještě ke všemu je německého původu a já že bych tím pádem mohl skvěle zapadat. Strávit druhý půlrok na Novém Zélandu u jiného německého řezníka se mi opravdu nechtělo, ale vyrazili jsme na jeho adresu.
Když vám to při vstupu do jakéhokoli obchodu nevoní, vaše chuť trávit tam čas jako zákazník se zmenšuje. Natož když je obchod řeznictví a máte tam požádat personál o práci. Po rozhovoru se synem majitele s ušmudlanou čepicí jsem se rozhodl, že ne všude musím být a Dunedin jsme tím vyškrtli ze seznamu. O historii této firmy jsem se zanedlouho dozvěděl víc zajímavých věcí, ale o tom potom.
Z Dunedinu jsme se rozjeli do zemědělského kraje Balclutha, kde jsme přespali v campu poblíž hodně parádního místa Nugget Point. Odtud byl na programu přesun od pobřeží do hor k městu Alexandra, kde si Klárka dohodnula další fotografickou spolupráci v ubytování připomínající hobití noru. Den poté, v pátek 15.3.2024 jsem měl domluvený pohovor na farmě Royalburn station poblíž městečka Arrowtown.
Farmu Royalburn station jsem kontaktoval na základě doporučení od bývalého kolegy z Taurangy. Výjimečné místo je to hned z několika důvodů. Umístění farmy mezi kopci okolí Arrowtown a Queenstown je prostě neuvěřitelné, majitelkou farmy je slavná novozélandská kuchařka Nadia Lim, součástí farmy jsou malé jatky porážející cca 30 ks jehňat denně, kde jsem dostal nabídku práce. Z nabídky jsem byl nadšený. Malý kolektiv řezníků a pracovníků farmy, jasně dané pracovní podmínky a mně velmi sympatické prostředí farmy. Když jsme ale naťukli téma ubytování, nastal problém. V rámci farmy jsou k dispozici jen buňky bez sociálního zařízení. K tomu by se muselo docházet dvě stě metrů přes dvůr, a to během zimního období v horách. Ubytování v obcích kolem je sice s notnou dávkou štěstí možné, ale astronomicky drahé plus náklady na každodenní dopravu na farmu. Byla to ale druhá regulérní pracovní nabídka a čas na rozmyšlenou ještě byl, takže jsme jeli dál.
Víkend jsme strávili u přátel v Hanleys Farm poblíž Queenstown a utvrdili jsme se v tom, že bychom asi chtěli strávit druhou polovinu víz v horách a ne v městských nížinách. Nicméně, pořád byly na programu 1-2 řeznické zastávky ve městě Wanaka a pořád hrál velmi důležitou roli návrat do Christchurch a rozuzlení ohledně pracovní nabídky u Peter Timbs butchery.
Do městečka Wanaka jsme dorazili poprvé v pondělí 18.3.2024 s tím, že naše první zastávka po pěti hodinovém přejezdu z krásného Milford Sound vedla přímo do Butcher’s Block Wanaka. Poslední z mých vytipovaných řeznictví na cestě jižním ostrovem. Během minutového rozhovoru s majitelem bylo jasno, že tam to nepůjde a vyrazili jsme chrupkat směr camp Glendhu Bay. Všechny karty ten večer hrály pro farmu Royalburn, případně Peter Timbs butchery zpět v Christchurch.
Krásné středeční ráno jsme vyrazili na Flat white do centra Wanaky a zaparkovali jsme před menším supermarketem New world.
„Myslím, že tady taky hledají řezníka.“, řekl jsem nahlas.
„Tady by to bylo pěkný, co říkáš?“ řekla nahlas Klárka.
„Zkusit to můžu, ale moc si to nemaluj. Víš, jak zatím dopadly všechny supermarkety, co jsem zkusil. Akorát sraní s přijímacím formulářem a pak se nikdo neozve.“
Protože jsme stejně potřebovali svačinu na cestu do Christchurch, zeptal jsem se v rámci nákupu paní u regálu s masem, jestli bych nemohl mluvit s někým z řeznictví. Paní mi přinesla síťku na hlavu a přivedla mě na bourárnu supermarketu, kde jsem se začal bavit se dvěma sympaťáky od fochu. Po krátkém rozhovoru mě dovedl manažer řeznictví ke kanceláři, moje CV založil manažerce do schránky a že se mi ozve. Ta fráze ale zněla trochu jinak než do té doby.
„Prý se ozvou, to už jsme párkrát slyšeli…“, zamumlal jsem, zatímco jsem vyplňoval New world online formulář, který jsem samozřejmě ještě mimo osobní setkání radši vyplňoval.
Po cca 10min jsem to konečně vyplnil, odeslal a chystal se nastartovat a odjet. Ani to neškytlo, baterka na dně. V ten moment mi ťuká na okno chlápek, jestli nemůžu cuknout, že stojím nakřivo.
„Rád bych, nemáte kabely?“ptám se.
„Jo, mám. Dej tam neutrál, couvnem s tím.“
Od té chvíle jsem si začal myslet, že asi klapne zase až ta poslední nejméně pravděpodobná varianta práce.
Počet komentářů: 0